Epistropheid! Podruhé. Ten první jsem dala mamince, sedí jí lépe. Opakování zjevně nebylo matkou moudrosti ani zárukou bezbolestného pletení. 
Po dokončení čepice, tentokrát ve velikosti M, tedy kratší varianty, jsem zjistila, že je krátká až moc. Kdo někdy zkoušel párat pleteninu od nahození, ví, že je to náramná legrace… Nakonec jsem nabrala oka těsně pod začátkem vyplétaného vzoru a zbytek okraje ustřihla (ano, několikeré chytání ujetých ok bylo samozřejmostí). Pružný okraj jsem tedy pletla v opačném směru, než bylo plánováno. Když se mi zdálo, že už je délka správná – ano, zkoušela jsem to – uzavřela jsem okraj pomocí Jeny’s surprisingly stretchy bind off. A vzala čepici na procházku, protože kde jinde člověk pozná, jestli je čepice ta pravá, že?
Nebyla, pořád moc krátká, navíc se mi úplně nelíbilo, jak vypadalo zakončení. Takže zase párání, tentokrát ale naštěstí už ze správného konce. Ale zase včetně zapošitých cancourků příze, aby to nebylo úplně zadarmo. Po napletení na tu správnou délku (ale jako už opravdu!) jsem upletla ještě několik řad lícovým žerzejem a pleteninu uzavřela stejným způsobem, jako v minulém pokusu. Lícový žerzej ale vytvořil úhlednou stočenou ruličku, takovou tu, kterou pletařky nesnášejí, když jde o svetry, sukně, atd.:-)
Konečeně je to ono. Všechny předchozí peripetie jsou zapomenuty, nosí se úžasně.